Všichni se neustále vyvíjíme, vše je stále v pohybu, každý člověk má však v sobě namíchanou jedinečnou směs, která se do určitého bodu nemění a je jím náš jedinečný emoční tón, který ovlivňuje naše veškeré chování a jednání. Tomuto emočnímu tónu v našem průvodce říkáme Přisouzené emoce. Znáte 3 sudičky, které dávaly novorozenému dítě do vínku určité vlastnosti, určitý “osud”? 
Tak to přesně jsou přisouzené emoce, které jsme si my sami – naše vyšší já – dali do vínku pro tuto inkarnaci. “Přisoudili” jsme si určitou ústřední emoci (speciální směs emocí) a neseme si jí sebou a ovlivňuje naše reakce než projdeme hlubokou vnitřní transformací, kdy se vaše emoce stanou nezávislými na vnějším světě.
Přisouzené emoce určují náš hlavní pocit(y). Jistě znáte lidi, kteří jsou “od přírody” pohodáři. Nebo naopak nerváci. Někdo prožívá často pocity osamocení, smutku, někomu jde všechno hladce, někdo má pocit, že se mu stále staví přes cestu překážky. Někdo si mohl přisoudit pocity nadřazenosti, někdo podřadnosti, někdo pocity vlastní viny za vše, někdo pocity, že za vše mohou všichni kromě něho. Někdo se zdá “věčně” spokojený, někdo “věčně” nespokojený. Někdo je “mouchy snězte si mě”, někdo je bojovník za svá práva, někdo bojovník za práva jiných. Někdo od dětství chce všechno dělat “sám” a “ví nejlépe”, někdo se od dětství obává něco dělat sám a má pocit, že ostatní ví všechno lépe. Někdo je vzteklý, někdo šaškovitý, někdo urážlivý,… Možností a kombinací nepočítaně…
A proč právě tyto přisouzené emoce si zvolilo naše vyšší já? Protože právě tyto nás zavedou do takových životních zkušeností, do kterých bychom se bez nich nedostaly, a právě v těchto životních zkušenostech je pro nás ukryt ten největší potenciál pro náš růst.
Důležité také je, že ač se některé emoce a pocity mohou zdát vysloveně “pozitivní” či naopak “negativní”, žijeme v duálním světě a vše má své světlé i stinné stránky.
Emocionální mír objevíme tehdy, když projdeme vnitřní transformací a pochopíme smysl přisouzených i všech ostatních emocí. Ani poté emoce z našeho života nezmizí. Emoce jsou palivem, která nás žene k projevení se. Emoce jsou součástí prožívání a lidského bytí a jsou také součástí tvoření – manifestace. Pro tvoření – manifestaci něčeho ve svém životě je mít třeba nějaký pocit, nějaké emoce. Záleží však na tom, jakou podstatu ty emoce mají a na základě čeho vznikají.
Jsou-li naše emoce rozbouřené, nemůžeme slyšet hlas našeho vnitřního vedení, nejsme s ním ve spojení a tedy jednání, pro které se na základě rozbouřených, neharmonických a neuspořádaných emocí rozhodujeme, není takové, pro které bychom se rozhodli, kdybychom jednali ze svého středu. Čím více jsme ve spojení se svým vnitřním vedením, se svým vyšším já a svým otevřeným srdcem, tím více jsou naše emoce harmonické, klidné a přirozeně vycházejícího z našeho středu místo pouhých reakce na vnější okolnosti.
Negativní emoce je v každém případě pro nás zprávou, že něco nevnímáme v souladu se svým srdcem. Tedy osobnost není v harmonii se srdcem – s přáním naší duše, s vizemi našeho vyššího já. Důvod této neharmonie však není ve vnějších okolnostech nebo v druhých lidech, ale v našem vnímání.
I když ve většině případů už emocionální mír zažíváme, mohou se objevit pocity, které nás “vykolejí”, kdy se rozčílíme, zlobíme, něco se nás “dotkne”, urazí, pocítíme žárlivost nebo nějakou jinou “nedostatečnost”. Chápeme-li ale souvislosti, víme co udělat – vědomě se otevřít pochopení důvodu a zároveň nechat emoci odeznít..