Placentární trauma je částí našeho limbického otisku, která asi nejvýrazněji ovlivňuje náš život. Dochází k němu při předčasném oddělení placenty hned po porodu. Placenta nás provázela celé těhotenství, byla naší spojnicí mezi námi a tělem naší matky, reagovala na naše potřeby tím, že dokázala změnit fungování těla matky tak, že například zvýšila tlak její krve, abychom dostali více živin a kyslíku, ovlivňovala její chuťové buňky a podobně. Pupeční šňůra byla již v děloze naší oblíbenou “hračkou”, kterou jsme svírali ve svým malých prstíkách, komunikovali s ní a svou placentu jsme nejednou použili jako měkoučký polštář, do kterého jsme zabořili svou malou hlavičku. Výživa nenarozeného miminka ale není jediným úkolem placenty, porodem její poslání nekončí.
Placenta tvoří pro miminko jejího průvodce, který ho doprovází i po porodu. Dotepání pupečníku znamená, že mu předala všechnu krev, poté stále v pupečníku dochází k pulzaci, kterou lze vnímat a její frekvence odpovídá dechovému rytmu. Když skončí i tato hmatatelná pulzace, placenta stále ještě provází miminko a umožňuje mu snadnější přivyknutí se novému prostředí, protože dokud je miminko spojené s placentou, stále je naprosto napojené na nefyzický svět. Až když je miminko plně připravené, samo se od své placenty odpojí a pupeční šňůra v místě pupíku odpadne. Tento proces trvá 3 – 7 dnů a v dnešní době je tento plynulý přechod do hmotného světa umožňován stále většímu počtu dětí pod názvem lotosový porod. Většina dětí si tento příchod ale nezvolí a tak si volí poněkud jiný příchod na svět. V našem limbickém otisku je celý tento proces zapsaný. Jen si vzpomeňte na ten pocit jednoty, který jste pociťovali v děloze své mámy…
A po porodu přišel šok. Po zdolání svojí první velké cesty ve fyzickém světě jsme byli přivítání velice chladně, cizími lidmi v podivném prostředí, kde nám okamžitě odstřihli pupeční šňůru, dříve, než se naše plíce stihly přizpůsobit svému poslání a tak bylo pro nás naše první nadechnutí velkým šokem či dokonce velmi bolestivou záležitostí. Všechna krev, která zůstala v naší placentě a která byla určena pro nás v ní i zůstala, veškerá podpora zmizela a co hůř, někdo nás chytl a odnesl pryč od naší maminky, která doteď byla celým naším světem. Vnímali jsme nejen svou vlastní bezmoc, zoufalství, strach a bolest, ale i bolest a zlost naší placenty, protože jí nebylo umožněno dokončit svůj úkol.
Následky tohoto bolestného odloučení v sobě neseme celý náš život. Pocit nedostatku “něčeho” si v sobě neseme tučně vyrytý a buď se nám daří tento pocit překrývat nahromaděným majetkem, který nám ale stále připadá nedostačující, nebo ani radši žádný majetek nemáme. Jakékoliv finanční “přilepšení” nás uspokojí jen na krátký čas, protože pocit vnitřní prázdnoty se zvenku zaplnit nedá a tak cítíme nutkání ke stálé “expanzi” svých hmotných statků. U každého z nás se toto trauma navenek může projejovat jiným způsobem, ale základ máme všichni stejný. Placenta pro nás tvořila propojení s hmotou, byla našimi kořeny a tak celý život postrádáme kořeny a důvěru v naplněný život. A tak se tyto kořeny snažíme nahradit připoutaností k domovu, k autu, k rodičům, k partnerovi, ke svému autu či kabelce, bez které se nehneme ani na krok (podobnost s placentou není náhodná 
).
Pro členy klubu Harmony with heart je níže připraven další materiál k tématu.
Nové komentáře