Zamysleme se dnes nad tím, proč vlastně naše nemoci vznikají… Proč onemocníme? Je to opravdu jen shoda nešťastných náhod nebo to vše má hlubší význam?
Nemoc je nerovnováha, na tom se dnes shodnou asi všichni. Něco v nás není v harmonii, něco vybočilo ze správného směru, něco se „pokazilo”..
Co zapříčinilo, že jsme ztratili životní sílu, a tak umožnilo nemoci rozvinout se a bujet, co nás zbavilo schopnosti odolávat a oslabilo naši rovnováhu?
NE-MOC nad vlastním životem
Přiznat si, že si za svůj život, svoje radosti i starosti můžeme sami, že jsou důsledkem našich dřívějších rozhodnutí – to není snadné, sama moc dobře vím.
NE-MOC je nechuť nebo strach převzít odpovědnost za svůj život.
Jsme-li nemocní, tato „pravda” nás příliš nepotěší, může nás i pořádně naštvat. Dokud však toto nepochopíme, nemáme život ve svých rukách a jen pasivně čekáme, co se s námi asi tak dál stane.
Obviňujeme ze svých trápení jiné lidi nebo nejrůznější negativní vlivy. Nedostatek peněz, špatné rodiče, nesnesitelného partner, protivného šéfa, viry, nehody nebo cokoli jiného. To ten a to nám zničilo a ničí život. My nic, my vše myslíme dobře a tolik se snažíme.. Za žádnou cenu si nechceme připustit, že si život ničíme vlastně sami. Vždyť by to bylo nelogické, že? Jenže..
Není to partner, který nám nerozumí, ani vypočítavé bakterie, které si jako svoji oběť vybraly zrovna nás – je to náš postoj k sobě samému, k životu a naše vlastní očekávání. To vše tvoří naše představy o světě, do nichž se snažíme napasovat realitu. Ta se samozřejmě do našich formiček nevejde a dává to nevybíravě najevo. My pak pociťujeme frustraci, zklamání, ukřivděnost, rozhořčení, nepochopení, bezpráví – jen proto, že svět je takový, jaký je, a ne takový, jaký bychom ho mít chtěli – a my se s tím ne a ne smířit.
Nemoci z frustrace?
Frustrovaná mysl, která se neustále motá v koloběhu obviňování, hledání viníka, touhy po pomstě nebo trestu za to, co jí bylo způsobeno. Taková mysl oslabovaná sebelítostí, pasující se do role mučedníka, který za nic nemůže, ale všechno se proti němu spiklo – je slabá a nemoc ji dříve nebo později dostihne.
Všechny naše pocity viny, selhání, naše frustrace se projeví na duchu i na těle. Jenže my se jim nechceme postavit tváří v tvář. Naopak – hledáme, koho bychom obvinili, místo abychom si náš problém přiznali a začali jej řešit. Jen tak máme totiž možnost vykročit směrem ke skutečnému uzdravení, ne jen k zahlazování stop.
Život bez brýlí, život bez příkras
Prvním krokem k uzdravení vlastní mysli i těla je sundání slepeckých brýlí – nebo lépe řečeno růžových brýlí. Toho obrazu, který si o světě tvoříme už od malička, a který si tak urputně cpeme před obličej, abychom neviděli svět skutečný.
Tím, že si přestaneme lhát (spíše nalhávat), odhalíme skutečný svět.
Ano, onemocnět může i tak. Podstatné ale je, že budete ochotni se zamyslet PROČ. Ne jen řešit, aby se nemoc nepříjemně neprojevovala a neobtěžovala vám život, ale odvážit se původu své nemoci porozumět a změnit ve svém životě tu nerovnováhu, která jí způsobila.
S chutí a odvahou do toho.. Získejte na svým životem MOC 
Nové komentáře